Vrchní soudy v celé ČR

Vrchní zemský soud v Praze s působností pro celé území království Českého (tedy s působností vůči tehdejším krajským soudům v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Táboře, Českých Budějovicích, Písku, Plzni, Chebu, Mostě, Litoměřicích, České Lípě, Liberci, Jičíně, Hradci Králové a Chrudimi; na Moravě a ve Slezsku působil Vrchní zemský soud v Brně) byl zřízen již roku 1850 jako nástupce po zrušeném všeobecnémapelačním soudu.[7] Vrchní soud rozhodoval v pětičlenných senátech pouze o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.[8] Kromě této rozhodovací činnosti měl také disciplinární pravomoc nad soudci, advokáty a notáři ve své působnosti a realizoval jejich profesní zkoušky.[9] Přetrval i po vzniku Československé republiky, nejdříve s označením vrchní soud,[10] poté zemský soud,[11] sídlil tehdy na Malostranském náměstí 27 a zrušen byl až v rámci „zlidovění soudnictví“ roku 1949.[12]

V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze i Nejvyšší soud České socialistické republiky také se sídlem v Praze.[13] A zatímco federální nejvyšší soud se víceméně omezil pouze na otázky týkající se celého státu, republikový v tříčlenných senátech rozhodoval jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích. Kromě toho mohl zaujímat i sjednocující stanoviska k výkladu zákonů, a to buď na úrovni kolegia (trestní a občanskoprávní, později také obchodní a správní), nebo i celého pléna soudu.[14][15] Zákon o soudech a soudcích z roku 1991 nicméně přesunul sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky do Brna,[16] kde byl tento československý nejvyšší soud začátkem roku 1993 transformován na Nejvyšší soud České republiky[17] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl novelizačním zákonem s účinností od 1. ledna 1993 transformován ve Vrchní soud v Praze.[18] Existence vrchních soudů obecně je kompromisem, který řešil konkurenci dvou nejvyšších soudů v předvečer zániku federace, federálního a republikového. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.[19]

Až do roku 1996, kdy byl zřízen Vrchní soud v Olomouci,[20] vykonával pražský vrchní soud i jeho agendu, měl tedy v tomto období celostátní působnost.[18] V této době, kdy jeho postavení stále odpovídalo dřívějšímu republikovému nejvyššímu soudu, se také stále vnitřně členil na trestní, občanskoprávní, obchodní a správní kolegium,[21] mohl zaujímat stanoviska k výkladu zákonů a v obecném soudnictví řešil i mimořádné opravné prostředky – dovolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích[22]stížnosti pro porušení zákona.[23] Svou judikaturu publikoval v Bulletinu Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud České republiky rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvolání. Poté však tato agenda sjednocování judikatury přešla zcela na Nejvyšší soud. Po roce 2003přišel i o rozhodování ve správním soudnictví, které bylo vyčleněno ke krajským soudům a k nově zřízenému Nejvyššímu správnímu soudu. Dále tak už rozhoduje, podobně jako původní vrchní zemský soud, jen o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.


Google+